Chorvaté na Moravě

V průběhu 16. století opouštěli Chorvaté svoji vlast v obavě před tureckými vpády a osídlovali území podél uhersko-rakouských a slovensko-moravsko-rakouských hranic. Rakouští Chorvaté dnes obývají 46 vesnic s hlavním městem Željezno (Eisenstadt). Několik chorvatských vesnic existuje dodnes i kolem Bratislavy.

V obou místech se jedná o obce s nepřerušenou kontinuitou existence. I jižní Morava se Chorvatům stala novým domovem, ne však natrvalo. Po válce se museli v důsledku rozhodnutí komunistické strany ze svých vesnic vystěhovat.

Největší koncentrace chorvatského osídlení na jihu Moravy byla v okolí Břeclavi - obce Charvátská Nová Ves, Lednice, Hlohovec. Po roce 1530 se Chorvaté usadili také na Mikulovsku v obcích Dobré Pole (Gutfjeld), Frélichov (Frjélištorf - nyní Jevišovka) a Nový Přerov (Nova Prerava). Chorvaté osidlovali husitskými a česko-uherskými válkami v 15. a 16. století zdevastované vesnice a díky své hospodářské zdatnosti záhy patřili k nejzámožnějším obyvatelům nově osídlených obcí. Zajímavé jistě je, že zatímco Chorvaté na Břeclavsku a podobně i na dnešním dolnorakouském Moravském poli (Marchfeldu) ve slovanském prostředí časem zcela splynuli s domácím obyvatelstvem, Chorvaté na Mikulovsku, byť pod silným vlivem okolí, si udrželi svoji řeč, kroje, zvyky, hudbu, písně a tance.

Po čtyři sta let tak zde tvořili Chorvaté svébytnou etnickou enklávu, charakteristickou kromě jiného i silným křesťanským cítěním. Do Rakouska to měli rozhodně blíže než do česky mluvících oblastí, němčina zde však nikdy nedominovala. V průběhu staletí uzavírali i smíšené sňatky s Němci a Čechy, avšak každý nový člen rodiny, byť jiné národnosti, se stal Chorvatem. Obyvatelé obcí si uchovávali neobvyklou troj- i čtyřjazyčnost. Žili obklopeni německým prostředím, v obcích, kde byly české úřady, a udržovali kontakty s Chorvatskem i blízkým Slovenskem. Mluvili proto česky, slovensky, německy, doma a v kostele chorvatsky.

Chorvaté žijící na jihomoravských vesnicích se však po záboru Sudet stali automaticky občany Německé říše a muži museli narukovat do wehrmachtu. Mnozí z nich na ruské frontě padli do zajetí či přišli o život.

Do svých zcela zničených vesnic se Chorvaté vraceli až dlouho po válce a usilovně se snažili dát své usedlosti do pořádku. Po válce se stali opět československými občany a v roce 1947 jako silně věřící a konzervativní voliči dali ve volbách; hlasy především lidovcům. I to bylo chápáno komunisty, usilujícími o jejich vystěhování, jako nepřátelský akt. Původní obyvatelé zdejších sídel s čtyřsetletou historií byli nuceni opustit své domovy. Dva a půl tisíce osob z Frélichova, Nového Přerova, Dobrého Pole a dalších obcí na jižní Moravě bylo dle rozhodnutí akční komise Zemského národního výboru v Brně ze dne 11. června 1948 násilně rozptýleno do 118 obcí ve 34 okresech střední a severní Moravy. Jejich opuštěná bydliště byla osidlována novým obyvatelstvem podobně jako ostatní vysídlené vesnice a města v pohraničí. Chorvatští obyvatelé jihomoravských obcí byli ze svých domovů vyhnáni pod záminkou státní nespolehlivosti a jejich rozptýlení bylo aktem politicky motivovaného násilí, při němž se uplatnil princip kolektivní viny, který je v rozporu se základními lidskými právy. Přesto se dodnes nedomohli žádné praktické nápravy křivd, jež jim byly způsobeny.

Ztrátu domova a násilné vykořenění snášeli moravští Chorvaté po celé roky velmi těžce a nikdy se s tímto stavem nesmířili. I proto se vždy začátkem září již od roku 1990 scházejí v Jevišovce na chorvatských hodech.

Chorvaté u Mikulova

Kolonizace na drnholeckém panství směřovala nejdříve do zpustlého Frélichova, obnoveného ve třicátých letech 16. století kolem gotického kostela. Roku 1570 byly Dvě zakládány obce Nový Přerov a Dobré Pole. Menší podíl chorvatského obyvatelstva přibyl též do Brodu nad Dyjí.

Národopisná studia o minulosti Chorvatů na Moravě a snahy oživit národnostní povědomí chorvatské národní menšiny se soustřeďují především na obec Frélichov, od roku 1950 přejmenovanou podle protékající řeky na Jevišovku.

Chorvatský kroj

Chorvaté měli s obyvatelstvem Podluží mnoho společného - na jedné straně životní podmínky, na druhé straně kulturní projev, k jehož vzájemnému předávání vzájemným soužitím zákonitě docházelo. Dnes lze sotva přesně určit, do jaké míry se ovlivňovaly chorvatský a podlužácký kroj, stejně jako lze jen stěží rozhodnout, jakou měrou či jakým směrem ovlivnila chorvatská kultura slováckou a opačně. Jisté však je, že chorvatský kroj byl velmi krásný a malebný, jak uvedl již v roce 1900 v časopise Český lid farář Alois Malec z Dobrého Pole.

Na konci 19. století se nosil kroj běžně ve všech třech chorvatských obcích na Drnholecku. Srovnáním starších písemných zpráv, dobových vyobrazení a posléze fotografií lze zjistit, že celkový vzhled mužského i ženského kroje moravských Chorvatů zůstal po celá léta druhé poloviny 19. století zachován. Odlišnosti se objevily u některých oděvních součástí až na počátku 20. století.

Posledním krejčím, který šil a vyšíval mužský chorvatský kroj, byl Jiří Pevner, narozený v roce 1870 ve Frélichově. Pořizování mužských krojů bylo nákladné, cena kompletu před první světovou válkou byla stejná jako cena krávy. Ženský kroj byl levnější, neboť ženy si jej většinou šily podomácku samy. Drobné galanterní zboží - prýmky, krajky - jim obstarávaly na jarmarcích podle předem sjednaných objednávek podomní obchodnice. Látky na zhotovení oděvu prodával místní židovský obchodník Ábeles. V jeho obchodě byl bohatý výběr zboží, které objednával i z Rakouska.

K zásadním změnám v oblékání došlo u obyvatel chorvatských obcí po první světové válce, kdy muži hromadně odkládali kroj a začali se strojit po městsku. Ženy ještě stále upřednostňovaly tradiční oděv, avšak již ve zjednodušené podobě. Nový úbor sestával z podomácky šitého kompletu - kabátku a sukně, uplatňovaly se materiály ostrých barev. Zdobným prvkem zůstaly pouze stužky a úzké krajky, charakteristická výšivka se vytratila. Mnohé Chorvatky zůstaly takto pojatému šatu věrné i v období po druhé světové válce, některé též po násilném přesídlení.

Othmar Růžička - malíř života moravských Chorvatů

Prof. Othmar Růžička (1877-1962), vídeňský rodák, se ve své tvorbě věnoval především realistickému zobrazení všedního života venkovského lidu z Pavlova, Novosedel, ale především z Jevišovky a jejího okolí, kam poprvé zavítal v roce 1905. Výtvarně jej tu uchvátila nejen působivá okolní krajina plná klidu a teplé letní prozářenosti, ale i barevnost lidového oděvu, charakter a temperament moravskochorvatských obyvatel. Motivy ze života zde objevené etnické diaspory byly pro Růžičku natolik fascinující inspirací, že se do tohoto prostředí trvale vracel a v roce 1930 si v Jevišovce, tehdejším Frélichově, dokonce zakoupil dům.

Růžičkova tvorba bezprostředně spojená s životem lidu na jihomoravském venkově čítá přibližně stovku pláten. Většina z nich zachycuje životní styl a charakter kulturně-společenského prostředí moravských Chorvatů z drnholeckého panství. V současné době je deponována v soukromých sbírkách, a proto nebyla dosud nikde uceleně zveřejněna ani řádně redigována, popřípadě souborně reprodukována, jak by si zcela jistě zasloužila. V kontextu celého dalšího bádání se Růžičkovo dílo stává nezastupitelným dokumentačním materiálem vysoké umělecké hodnoty, který pomáhá vytvářet pravdivou a ucelenou představu o životě moravských Chorvatů.

Výzkum a obnovení moravskochorvatské lidové kultury

Životu a kultuře moravských Chorvatů byla věnována pozornost moravských, českých i chorvatských badatelů nepřetržitě od počátku 19. století. Téměř všechny zprávy a prameny se zaměřují na zvyky, lidové písně, hudbu a tanec.


Tyto prameny se zmiňují o chorvatských muzikantech z Frélichova, Dobrého Pole a Nové Preravy. Muzikanti se nazývali ,guslari'. Hrávalo se na gajdy. Poslední gajdoš zemřel v Dobrém Poli kolem roku 1865.



Z těchto historických pramenů i z práce v terénu vycházela také „královna tanečního folkloru", jak ji dnes odborníci přezdívají, Zdeňka Jelínková při své badatelské činnosti věnované lidové kultuře moravských Chorvatů. Zdeňka Jelínková byla svými zkušenostmi, znalostmi a hlubokou láskou k lidovému tanci vzorem pro všechny, kteří se lidovou kulturou zabývají. Velkou část jejího celoživotního díla obrovského rozsahu a nedozírné hodnoty tvoří právě výsledky výzkumu v oblasti moravskochorvatské lidové tradice, což ocenil i chorvatský badatel a etno-choreolog Ivan Ivančan ze Zagrebu jako význačný přínos pro lidovou kulturu moravských Chorvatů a Chorvatů vůbec.

Významnou dokumentační a výpovědní hodnotu má proto vedle výzkumu Zdeňky Jelínkové v neposlední řadě také sběratelská činnost Josefa Lawitschky, rodáka z Jevišovky, a Josefa Morda z Vídně.

Rozvoji lidové tradice a kulturně-osvětové činnosti na tomto poli se věnuje již řadu let také Sdružení občanů chorvatské národnosti v České republice. Vzniklo v Brně v roce 1991 a s podporou Společnosti přátel jižních Slovanů v České republice vydává odbornou i krásnou literaturu pro chorvatskou národnostní menšinu.

Použitý text a fotografie pochází z publikace „Chorvaté na Mikulovsku“ vydané Regionálním muzeem v Mikulově s laskavým svolením autorky Ing. Stanislavy Vrbkové.